Vystopovat vznik Sihasapy není jednoduché, i když je její historie poměrně krátká. V oficiálních záznamech se bohužel mnoho nedovíme, proto jsem se rozhodl sepsat to, co mi uvízlo v mé paměti a na stránkách mého prvního „cancáku“.

Je zcela jasné, že vznik Sihasapy je úzce svázán s  jedním jménem. S osobou, která se vždy snažila, byť způsoby jeho práce mohou u mnohých vyvolávat nesouhas, dělat co nejvíce pro děti. Jeho jméno mnozí znáte – Štefan Greš – známý jako Pišta.
V  jeho konání bylo několik zlomových okamžiků, které vedly k tomu, že Sihasapa vznikla. A jak už to u něj bývá, zanechal stopu a odešel dál. Prvním zlomem byl rozchod s Pionýrskou skupinou, která ho k práci s dětmi přivedla. Jeho působištěm se stalo čerstvě vystavěné sídliště Dubina. První oddíl, který vedl byly „Rychlé střely“. Mnozí z  těch, kteří tímto oddílem prošli se dodnes věnují práci s dětmi nebo pro děti. Z pohledu příštího vývoje to bylo velmi šťastné období. Rychlé střely byly oddílem, který své zakládající členy přivedl až k dospělosti. Když tito „první“ dospěli už se nikdy nepodařilo vytvořil tak stálou základnu. Byť to bylo ponejvíce dáno společensku změnou po roce 1989.
Když se dostali tito „první“ do věku instruktorů a  vedoucích vznikly samostané části: Netopýři, Želvy, Delfíni, Medvědi a Veverky. Delfíni pod vedením Pišty. V tomto období se ukázalo, že druhým zlomem bylo přivedení Zděňka Urička. Ten vedl v té době Netopýry a dle mých vzpomínek bylo jeho jediným zájmem být v opozici proti Pištovi. Možná, že mu křivdím, ale tak jsem to tenkrát viděl. Potíž byla v tom, že ať už navrhl Pišta cokoli, Zdeněk byl proti. A tak následující léta probíhaly jako nekonečná řada třenic a přetlačování – a to vyčerpává.
Opravdu nevím kdy v tomto kvasu vznikl nástupce Rychlých střel „S.T.O. Wakantanka“ patrně to mělo souvislost s navázáním spolupráce s „Ligou lesní moudrosti dětí a mládeže“. Jisté je, že v roce 1993 Wakantanka už existovala a družiny z Dubiny tvořili kmen Dakota.
Tento rok jsme poprvé vyměnili klasické podsady za tee-pee a tábor se vrátil na již silně poznamenané místo vedle řeky Moravice nedaleko Valšova. Je taky nepochybné, že v tomto roce spatřila světlo světa i družina „černé nohy“ – Sihasapa. Odkud se název vzal? To je více než jasné, když si přečtete sedmou stránku knihy „Táboříme v tee-pee“ od Jiřího Macka (vydala Liga lesní moudrosti Praha 1990)…

… Dakotové se dělí na Santíjské kmeny hovořící dakotským dialektem; na nakotsky hovořící Yanktonské kmeny… a na nejvýznamnější skupinu sedmi tetonských, lakotským dialektem hovořících, kmenů z centrální oblasti prérií. Mezi Tetony patří kmeny Oglala, Sičangu, Minikonžu, Hunkpapa, Sihasapa, Itazipčo a Oohenonpa…

No schválně, který z názvů by jste si vybrali?
Rozdělování pravomocí i odpovědnosti dále pokračovalo a tak někdy na přelomu roku 1993 a 1994 vznikl „Kmenový svaz Wakantanka“ a kmen Dakota se stal „Wakantankou 2“.
Rozpory v  kmeni Dakota pokračovaly a tak vznikla v průběhu pobytu na chatě Děsu (6.-7. 10. 1995) dohoda, o rozdělení na tři samostatné části. Jak to tenkrát dopadlo opravdu nevím, nějak jsem se vytratil z centra dění, ale troufám si říct, že od roku 1996 existovala Sihasapa jako samostatný kmen.
Já, byť stále člen černých noh, jsem se vydal cestou s Mustangy, ale řízení osudu mě v roce 1997 opět přivedlo zpět – v Ludmírově a později v Raduni…, ale tuhle historii znáte už i vy.

Michael