Na půli cesty         17. 2. 2018      

sobota
     Sešli jsme se v klubovně v devět hodin, a protože autobus do Polanky odjížděl až 10:34, měli jsme naplánované plnění úkolů pro »VELKÝ ZÁVOD«. Všichni se do nich pustili s chutí a tak jsme postupně plnili „Drž a vydrž“, různé „Čtverky“, „poznej listy stromů“ a psaní zpráv v různých šifrách.
     Ne každému se podařilo splnit vše, o co se mohl pokusit, ale zisky za tuto výpravu jistě vylepší jejich pozici v dlouhodobé hře.
     Čas se naplnil a tak jsme vyrazili na autobus. Protože jsme měli ještě chvíli času, zahráli jsme si několik kol „Rybníčku“. Spoj svištěl klikatící se cestou k Proskovicím a brzy jsme se už vraceli přes železniční přejezd na začátek naučné stezky.
     Hned na začátku je k mání moje oblíbená keška. Autor si s ní dal opravdu dost práce, a na to, že je na velmi frekventovaném místě, je i po letech ve skvělém stavu. Po několika stech metrech jsme dorazili na místo, kde je uložena keška druhá, ale tady jsme úspěšní nebyli. Milach si pamatoval, že uložení odpovídá souřadnicím je velmi orientačně, ale nepamatoval si, kde správně hledat. Pokračovali jsme tak dále, zasněženou krajinou, v lesích a po hrázích kolem rybníků.
     Zastavovali jsme na zajímavých místech, dívali se na tabule, pouštěli plaváčky (sněhové koule totiž pěkně plavou) chvíli jsem se zastavili u víru a dívali se, jak pěkně vcucne kouli, která není moc velká. Nakonec jsme se přiblížili ke stavením, které jsou postaveny u hrází rybníků. Tady byla keška další, a tu jsme po chvíli hledání našli. Nastal čas na svačinu, vybalili jsme, co si kdo nesl, a pustili jsme se do hodování.
     Ještě jsme pustili pár „plaváčků“ nad »vodopádem« podle kterého se keška jmenuje a vydali se na další cestu. Tentokrát jsme brzy zahnuli na hráz mezi rybníky.
     Na hrázích byla užší cestička, kde rostly pěkné traviny s dlouhým stvolem zakončeným velkým chomáčem, tak jsme získali bobří vlajky. :-D A proč bobří, protože kolem rybníka jsme narazili na bobrem do půli vyhlodaný strom… Stvoly byly tak dlouhé, že když jste je nesli, vlál chomáč ve dvojnásobku vaší výšky!
     Za hrází rybníka jsme se vrátili zpět k Odře a u soutoku Odry a Lubiny stojí památný strom – topol, a u něj je další keška. Našli jsme ji a vydali se k mostu dále proti proudu. S mosty to totiž „v meandrech“ není tak jednoduché. Ráno jsme přejeli první u Proskovic a teď byl naším cílem druhý, u Košatky.
     Za mostem jsme si udělali přestávku na druhou svačinu. Další cesta pak vedla k říčce Lubina a pak kolem ní. Tam jsme dorazili k další kešce s podivným jménem »Dekujeme, bordelari... jeste jednou!« je to druhá ze série jednoho autora. Provedení je velmi nápadité. Pokračovali jsme přes můstek „Milan“ k Řetězovému mostu a tam byla keška další. Zpočátku to vypadalo, že ji nenajdeme, ale někteří se jenom špatně dívali ;-).
     A to už byl před námi poslední kousek cesty – přes louku přímo „po lince“ k naši pro dnešek poslední kešce. A jak si myslíte, že se jmenovala? »Dekujeme, bordelari!«. Tady jsme mohli pochopit ten divný název, byla totiž plná krabiček a logbook jsme museli najít. Ano, jak byste čekali, byl v té předposlední tubě, kterou jsme otevřeli… Po nedaleké cestičce mezi stromy jsme se pak dostali k cestě a brzy jsme byli na horním okraji Proskovic.
     Abychom nemuseli čekat, tak na dvakrát autobusem a chvíli pěšky jsme se přiblížili ke klubovně. Bylo tři čtvrtě na čtyři, my si dali buchtu (děkujeme mamince od Páti) osvěžili se kolečky citrónu – jedli jsme je, vitamíny jsou totiž potřeba. No a to byl konec té naší slavné výpravy… Ahoj na schůzce!