Po stopách tajemství…           28. 4. 2007 

     Ráno jsme se v domluveném čase sešli ve Staré Bělé. Michael, Tereza, Ondra a Jarek. Naplánovaný spoj jsme zvládli, takže těsně po osmé jsme už stoupali po schodech do klubovny Plameňáků. Na místě byl i Pavouk s Okem. Jen Majka s Nikem zatím ne. Pochopili jsme, že budou asi pořád na zastávce a taky že jo. Takže jsme byli kompletní.
 
     Spolu s námi byly na místě ještě další 4 družstva. Následovalo seznámení se s pravidly a přiblížení jak bude letošní ročník probíhat. No a pak začala první část. Probíhala v centru, které reprezentovalo Druhou stranu. Po ní se pohybovali vyzvědači z Uctívačů Ginga a od nich jsme museli získat čtyři zprávy. V této části se nám dařilo opravdu dobře. A kompletní zprávu jsme získali jako první a taky jsme po vyluštění a jistém trápení se složením částí pochopili, co máme udělat. Když jsme všechno dobře poskládali, vyšlo nám nakonec toto:
 
     Místo jsme bez problémů našli a s kostelní­kem si pěkně popovídali. Ukázalo se, že díky Nika jsou naše znalosti o vontech a jejich talismanu velmi dobré a o to šlo. Oním talismanem byl ježek v kleci a jeho nositelem Velký Vont, osoba řídící dění ve Stínadlech. Ježek v kleci však už několikrát za různých okolností ruce Velkého Vonta opustil, kde se nachází teď není vůbec jasné.
 
     Museli jsme pak chvíli počkat než dorazí další skupiny a to jsme využili k občerstvení. Protože se nikomu nechtělo běhat se zátěží, s radostí jsme využili, že blízká prodejna potravin měla ještě otevřeno. Když už s kostelníkem mluvily 4 skupiny vrátili jsme se do klubovny, pokračovali jsme v jídle a pak si zahráli nejdříve Saboteura a potom Blafuj. Když už měla i poslední skupina v první části dostatek času na doplnění energie, začala část druhá (hodnocená samostatně). Tou byl kvíz o znalostech z oblastí týkajících se Jaroslava Foglara, Stínadel, Indiánských příběhů Zálesáctví i Moravského místopisu. Opět se ukázalo, že ve věcech spojených s Foglarem a jeho knihami nemá Nik konkurenci a tak se vítězství v této soutěžní vsuvce stalo naší kořistí.
 
     Po vyhodnocení následovala krátká přestávka, kterou jsme vyplnili hrou o cestě s japonským názvem Tsuro.
 
     Poté jsme si vyslechli jak bude probíhat druhá venkovní část hry. Nejprve v Komenského sadech a potom v uličkách na slezské za Sýkorovým mostem
 
     Komenského sady jsou největším ostravským parkem. Jeho délka je 1300 metrů a šířka v horní části (od památníku) 240 metrů. V sadech jsme měli najít mnicha, který se stará o květy stromů. Je to však území vontů a ti když někoho chytnou odvedou ho na jeho okraj.
 
     Už samotná velikost území napovídá, že úkol nebyl vůbec snadný. Navíc vontové zde byli opravdu aktivní. Nedá se spočítat, kolikrát se musely dát družiny na útěk.
 
     Nakonec se přece jen podařilo všem družinám k mnichovi dostat. S otázkami ohledně talismanu vontů, však odkázal všechny na starého rybáře, který obvykle vysedává u řeky: „… od tohoto místa proti proudu, tam kde je pilíř starého mostu“
Na cestu nám dal i váček s tabákem, aby byl rybář sdílnější. Vzdálenost proti proudu však asi všechny překvapila. Ne že by to bylo nějak daleko, ale rozhodně dál než čekal i ten největší pesimista.
 
     Od starého rybáře vedlo naše putování za řeku do »Stínadel« ke Žlutému květu. Vontové měli snad nějaké důležité jednání, takže na začátku našeho pobytu jsme je v podstatě nepotkávali. Ulice byly jako vymetené, což nám usnadnilo hledání stromu rostlého do tvaru písmene »V«. Když jsme členům žlutého květu přinesli kvítek z tohoto stromu, prozradili nám, že hodně toho o vontech ví starosta, který obvykle tráví volné chvíle na vyhlídce u radnice.
 
     A byl tam. Od starosty jsme se dověděli podrobnosti o tom, jak vůbec vontská organizace vznikla a potvrdil nám, že talismanem je ježek v kleci, který se snad opět ve Stínadlech objevil. Navíc jsme zjistili, že nedaleko odtud je dům s chodníkem se zábradlím a tam se dají získat nové zprávy z TAM-TAMu. A zanedlouho jsme měli TAM-TAM v ruce.
 
     Neváhali jsme ani chvilku a za Širokem se pustili. Procházeli jsme uličky a najednou zahlédl Ondra nějaký pohyb v jedné z nich. Nakonec se ostatní shodli, že to byl někdo jiný. Později se však ukázalo, že měl Ondra pravdu.
 
     Pátrali jsme dál v uličkách a už se k nám připojila i další družina. Osud Široka by byl zpečetěn, družiny se však rozdělili a tak nakonec nebyl tento hon na Široka uznán. Navíc se do ulic konečně vrátili i vontové a tak už z honu v podstatě nebylo nic, protože zastihnout Široka se stalo v podstatě nemožným.
 
     Další vzruch přineslo až nové číslo TAM-TAMu, ke kterému se dalo přijít na obvyklém místě. Najít holku s modrou taškou nebylo až tak složité. Avšak kdo přišel dřív neprohloupil. Ostatní museli čekat.
 
     Protože si děvče vůbec nebylo jisté, kde se klubovna Rezavých klíčů nachází (asi tam už dlouho nebyla – inu a znáte tu spleť stínadelských uliček) chvíli jí trvalo než nás na to pravé místo přivedla.
 
     Na místě každého vyzpovídal vysoký vont. Bylo pro něj hračkou odhalit, že vlastně vůbec nejsme ze Stínadel. A tak se s námi vůbec nechtěl bavit. Nakonec ho asi napadlo, že by nás mohl využít pro své cíle, takže nám nabídl dohodu. My pro něho získáme něco ve svatyni Uctívačů Ginga a třeba tak pokročíme i v našem pátrání.
 
     Rukoudáním jsme stvrdili naši dohodu a dostali jsme propustku Uctívačů, která by nám měla zajistit nerušený vstup do svatyně. Ta byla podle vysvětlení vonta z Rezavých klíčů na nábřeží řeky tam kde je u starého pilíře věžička.
 
     Asi nikomu nečinilo potíže to místo najít. Po prokázání se propustkou od Rezavých klíčů nám přítomý Uctívač ukázal místo, kde býval vchod do svatyně. Vchod byl zasypán. Nemuseli jsme ale zoufat, protože prý kousek po proudu je vchod nový, ale není snadné ho najít. Chvíli to trvalo, ale vchod jsme našli, vypadalo to na výstup nějakého kanálu. Tak jsme se dostali dovnitř. Jeden z přítomných Uctívačů nám po prokázání se propustkou řekl, že to co hledáme je na jiném místě, že na vyhlídce pod radnicí mají Uctívači nějaké jednání a ti nám pomohou. A opravdu to tak bylo, skupinka v civilních oděvech u vyhlídky opravdu byla. Když jsme jim řekli, že jdeme ze svatyně a máme být někam dovedeni, přidělili nám průvodce a ten nás odvedl na kopec až na samý konec Stínadel.
 
     Na místě nám ukázal místo, které mělo být hrobkou Vojtěcha Vonta, zakladatele vontského hnutí. Uvnitř byla prohlubeň a v ní kostra ve vontském oděvu, která svírala v ruce (dá-li se to tak nazvat) nějaké obálky a jednu z nich jsme si vzali. A to byl v postatě konec našeho hledání. Obálku jsme otevřeli a ta obsahovala vzkaz od Vojtěcha Vonta. Jeho slova by nám měl být vodítkem při našem konání:

 
     Pak už naše kroky směřovaly, k nám již známému, stínadelskému kostelu. Tady jsme počkali až dorazí i poslední družina. Rozsvítily se louče, Uctívači Ginga se rozestavili a nastalo zakončení. Tak jak bylo řečeno na začátku:
„… Vaše konání bude posuzovat 18 očí a ty budou po celou dobu hodnotit, jak si vedete. Bude hodnoceno i vystupování při plnění úkolů a soudržnost družiny. Ten kdo splní všechny úkoly jako první nemusí se stát nezbytně vítězem.“
 
     A jak bylo naznačeno, tak se i stalo. I když jsme v plnění úkolů byli celou dobu před ostatními, skončili jsme nakonec na místě třetím. Vystupování zvláště v poslední části hry, kdy díky vlastní pohodlnosti jsme už neměli jídlo ani pití a někteří (jistě víte kdo) nedokázali v sobě nalézt dostatek sebezapření, nás srazilo z příčky nejvyšší.